PUKLÉŘKA ISLANDSKÁ
Terčovkovité
Cetraria islandica (L.) Ach.
Bas.: Lichen islandicus L.
Parmeliaceae
 |
|
Vytrvalá bylina, lišejník. Stélka je trsnatá, lupenitě křovitá až polštářkovitá, pentlicovitě větvená, vystoupavá až vzpřímená, 5 - 10 cm vys., se žlábkovitými
laloky a s krátce brvitým okrajem, ± lesklá, tuhá, svrchu zelenavě hnědá, za vlhka olivová až zelenohnědá a vespod šedobělavá nebo světle hnědá. Přirůstá k podkladu v jednom bodě, odumírá odspodu a dorůstá na vrcholu. Tvoří ji převážně houbové
pletivo. Svrchní kůra je z hustého houbového pletiva, pod ni je řidší pletivo s nahloučenými řasami, pak je tzv. dřeň z řídkých, tlustostěnných houbových vláken a naspodu stélky je husté houbové pletivo spodní kůry, z níž vnikají do podkladu svazky
vláken (riziny). Stélka roste velmi pomalu, za rok jen několik mm. Vegetativní rozmnožování se děje malými částmi stélky s oběma složkami lišejníku. Houbová složka (mykobiont)
může však tvořit drobné, nahoře otevřené plodničky, jejichž výtrusorodá vrstva obsahuje kyjovitá vřecka s 8 elipsoidními výtrusy (askospory), které na příhodných místech vyklíčí ve vlákno, při jehož setkání s příslušnou řasou může vzniknout základ
stélky nového jedince pukléřky.
|
IV.-X. V ČSSR roztr. (z nížiny do podhůří) až hoj. (hory do alpínského stupně); hlav. písčité podklady v porostech mechů a trav, sušší rašeliniště (nikdy na bahnitých
místech), na holích často pospolitě, v horách také na mechem porostlých dol. částech kmínků kosodřeviny. Roste v Arktidě a mírném pásu sev. polokoule, na jihu většinou jen v horách. Na sev. ještě při 80° v Zemi Františka Josefa. V severské tundře zarůstá
značně rozsáhlé plochy, místy jako jednotvárný porost. - Drogou jsou stélky (Lichen islandicus) uvedeného druhu nebo příbuzné p. úzkolaločné (C tenuifolia), sbírané z přírodních porostů ručně nebo v souvislém porostu hráběmi. Droga je křehká,
chrastivá a zelenavě hnědá, hořce slizovitě chutná a zemitě páchne. Pochází hlav. ze zemí sev. Evropy a ze středoevropských hor. Možná příměs jiných druhů rodu Cetraria není na závadu. Vzhledem k současné omezené poptávce je sběr omezený. Typická
slizová droga, která obsahuje až 50% homopolysacharidu licheninu (je složený z desítek glukózových zbytků) spolu s jemu podobným izolicheninem. Lichenin je rozpustný v horké vodě a po vychladnuti rosolovatí, izolichenin se rozpouští v chladné vodě. Hořkou
chuť drogy působí tzv. depsidony - hořké lišejníkové kyseliny: fumarprotocetrarová (2%), protolichesterová (0,1 - 1,5%) a usnová, vyznačující se antibiotickými vlastnostmi podobnými penicilinu. Droga obsahuje stopy silice (0,05%) blíže neznámé.
Vzhledem k antibiotickému účinku se droga užívá jako agens do galenických přípravků pro lokální ošetřování
furunklů, abscesů a infikovaných ran. Droga má vlastnosti hořčin a používá se při poruchách zažívání. Terapeuticky je nejvýznamnější obsah slizu, který má ochranný účinek na podrážděné nebo zánětem postižené sliznice. Proto se v terapii
používá především jako podpůrný prostředek při léčení zánětů hor. cest dýchacích. plicních onemocnění, při nechutenství a poruchách zažívacího a střevního ústrojí. Používá se odvar nebo výluh z drogy. Výtažek drogy je součástí některých
hromadně vyráběných léčivých přípravků, např. rozmanitých pastilek proti kašli a chrapotu. Sodná sůl kys. usnové se v SSSR předpisuje k ošetřování furunklů a hnisajících ran. V lidovém léčitelství se droga doporučuje při léčení plicní tuberkulózy
(pití odvaru z drogy) nebo zevně jako kloktadlo při bolestech v krku.
|
Pukléřka byla v severských oblastech odedávna nejen léčivem, nýbrž i nouzovou potravinou. Od 18. stol. byla na návrh botaniků a lékařů K. Linného a G. A. Scopoliho zařazena
do většiny evropských lékopisů; v některých se udržela dodnes. Dnešní význam drogy je omezený. Lišejníkovými drogami jsou také stélky některých druhů rodů důlkatec (Lobaria, čel. laločníkovité - Stictaceae), dutohlávka (Cladonia; čel.
dutohlávkovité - Cladoniaceae), terčovka (Parmelia; čel. terčovkovité - Parmeliaceae), větvičník (Evernia) a vousnice (Alectoria) z čel. provazovkovitých - Usneaceae. V SSSR i jinde jsou surovinou k izolaci již
zmíněné antibioticky účinné kys. usnové.
Použitá literatura: Atlas léčivých rostlin, Doc. RNDr. Václav Jirásek, CSc., RNDr. PhMr. František Starý, CSc. Vydalo Státní pedagogické nakladatelství n.p. v Praze
roku 1989 jako svou publikaci č. 6-82-33/2
<<< Zpět na obsah
|
