PIVOŇKA LÉKAŘSKÁ
Pivoňkovité
Paeonia officinalis L.
Paeoniaceae
 |
|
Vytrvalá bylina, s vřetenovitými kořenovými hlízami. Lodyhy jsou přímé, lysé až spoře chlupaté, jednoduché, listnaté, 50 - 90 cm vys., s koncovým květem. Listy
jsou střídavé, řapíkaté, s čepelí 2 - 3krát trojenou, s vrcholovým lístkem 2 - 7dílným, s postranními jednoduššími až nečleněnými, s úkrojky lístků podlouhlými až vejčitě kopinatými, celokrajnými, vespod chlupatými, šedozelenými, svrchu lysými
a tmavozelenými. Řapíky jsou na svrchní straně hluboce rýhované. Čepele dol. listů jsou bohatě členěné, s 16 - 30 úkrojky všech lístků dohromady. Květy jsou obojaké, 7 - 13 cm v 0. Kališních lístků je 5, jsou nestejnotvaré, zelené nebo korunovitě
zbarvené, vytrvalé a korunních 5 - 10, nejčastěji však 8, jsou šiř. vejčité, celokrajné nebo chobotnaté, 4 - 5 cm dl., tmavočervené, bělavé, růžové nebo žlutavé. Tyčinky jsou
četné, s červenými nitkami a žlutými prašníky, dole spojené nektariovým prstencem. Gynaeceum je apokarpické, ze 2- 3 pestíků, jež jsou tlustostěnné, ± odstálé, plstnaté, řidčeji olysalé. Mladé plodolisty jsou otevřené, později se jejich okraje
k sobě přikládají, srůstají však až při dozrávání semen.
|
Plodem jsou bezzobánkaté, ± nadmuté měchýřky. Semena jsou vejcovitá, hladká, lesklá, zpočátku červená, ve zralosti temně černomodrá, ve dvou řadách po stranách břišního
švů měchýřku. V. - VI. V ČSSR se místy pěstuje v zahradách a parcích pro ozdobu, hlav. v plnokvětých kultivarech. Druh roste v již. a jihových. Evropě, odkud přesahuje do Švýcarska, Rakouska a již. Maďarska. Roztr. na skalnatých svazích a suchých pastvinách
z podhůří do subalpínského stupně (Alpy), převážně na vápnitých podkladech. V jihoevropských krasových oblastech tvoří výraznou složku štěpní květeny. - Ze starých herbářů i z tradice lidového léčitelství je sice známo používání kořenů, květů nebo
semen pivoňky jako léčivých drog, v evropské farmacii přetrvala však dodneška omezeně jedině květní droga (Flos paeoniae). Tvoří ji korunní lístky tmavočervených, většinou plnokvětých kultivarů. Droga je tmavonachová, šustivá, se slabým medovým pachem
a nasládlou, slizovitou, později stahující chutí. Je to výlučně sběrová droga, dnes zcela omezeného významu a použití. Obsahové látky drogy jsou nedostatečně známé. Červené barvivo je antokyan peonin, doprovázený cyaninem. U některých drog byly zjištěny
stopy karotenoidů a chalkonů. Droga obsahuje i flavonoidy (např. kemferol a kvercetin). Alkaloidy (peregrinin) nebyly nověji potvrzeny. Zastoupené slizy a třísloviny nebyly podrobněji určeny. V kořenech pivoněk se nachází jedovatý glykosid peoninflorin,
který se ve vých. Asii považuje za hlav. účinnou složku drogy, získávané z tamních druhů, hlav. p. obvejčité (P. obovata), p. bělokvěté (P. lactiflora), p. polokřovité (P. arborea) a p. odchylné (P. anomala). Peoninflorin
je pravděpodobně obsažen i v květní droze, i když v podstatně menším množství.
Proto také květní droga nemá výraznou terapeutickou účinnost, i když jsou známé otravy projevující se poškozením
ledvin a srdečního svalu po požití většího množství nálevu z květní drogy. Droga se uplatňuje hlav. v čajových směsích jako součást ke zlepšení jejich vzhledu nebo jako barvicí přísada. Údaje lidového léčitelství, že působí proti zánětům nervů,
poruchám trávení, menstruačního cyklu a proti padoucnici, nebyly nověji farmakologicky potvrzeny. V některých prsních čajových směsích se mohou snad léčebně uplatnit její slizy. Používání drogy v homeopatii na záněty žil, hemeroidy apod. ukazuje
určitou možnost jejího uplatnění i dnes. Kořenová droga (Radix paeoniae), jež se u nás ani jinde v Evropě nepoužívá, má výše uvedené účinky prokázané; pravděpodobně jsou podmíněny obsahem peoninflorinu. Ve vých. Asii jsou součástí léčiv proti žilní
nedostatečnosti. Používání pivoněk v léčitelství je známo od nepaměti, zejména v medicíně Arabů a národů Dálného východu.
|
P. lékařská se používala k přípravě léčiv ve Středomoří již ve starověku a pravděpodobně se proto i pěstovala. V okrasné kultuře v Evropě je známá asi od 16. stol. Jako
významnou léčivku ji uvádějí autoři většiny bylinářů z počátku novověku.
Použitá literatura: Atlas léčivých rostlin, Doc. RNDr. Václav Jirásek, CSc., RNDr. PhMr. František Starý, CSc. Vydalo Státní pedagogické nakladatelství n.p. v Praze
roku 1989 jako svou publikaci č. 6-82-33/2
<<< Zpět na obsah
|
