MEDUŇKA LÉKAŘSKÁ
Hluchavkovité (pyskaté)
Melissa officinalis L.
Lamiaceae (Labiatae)
 |
|
Vytrvalá bylina, s krátkým oddenkem s masitými šupinami a s postranními květonosnými, 20 - 80 cm vys., citrónově vonnými prýty, chlupatá, hlav. na listech s několika
typy chlupů, z nichž přisedlé, až do pletiva ponořené tzv. labiátové žlázky obsahují silici. Lodyhy jsou přímé nebo vystoupavé, čtyřhranné, ± bohatě větvené a hustě listnaté. Listy jsou křižmostojné, řapíkaté, s šir. vejčitou až kosníkovitou nebo
podlouhlou, tupou nebo špičatou, kromě spodiny ± hrubě vroubkovanou čepeli. Květenství tvoří lichoklas ze 4 - 12květých lichopřeslenů v paždí hor. listů.- Květy jsou drobné, obojaké, řidčeji také různopohlavné, souměrné, se srostlými obaly. Kalich
je trubkovitě zvonkovitý, s 13 žilkami, s hor. pyskem uťatým, ze tři krátkých zubů, s dol. mnohem delším, ze dvou dl. zašpičatělých, osinatých zubů. Koruna je dvoupyská, modravě bílá, bledě liláková až narůžovělá nebo slabě žlutobílá, s trubkou
nahoru silně zakřivenou, s hor. pyskem ± plochým, mělce vykrojeným a s dol. trojlaločným.
|
Tyčinky jsou dvoumocné. Semeník je svrchní ze 2 plodolistů, dvoupouzdrý, při spodině s nektarovým prstencem. Plodem jsou drobné, podlouhle vejcovité, hnědé tvrdky, ve
vlhku slizovatějící. Rostliny mohou dosáhnout stáří až 30 let. V. - VlIl. V ČSSR se roztr. až vz. pěstuje v zahradách v teplých oblastech a pomíjivě zplaňuje; v polních kulturách jen na menších plochách. Pův. nejspíš ze záp. evropského Středomoří (snad
již ve Španělsku) přes Kavkaz a Sýrii do Íránu a sovět. Střed. Asie. V již. údolích Alp pravděpodobně jen zdomácněle. Ve Španělsku zavedli pěstování meduňky koncem 7. stol. Arabové, ve střed. Evropě mniši karmelitáni, kteří v 1. polovině 13. stol. přesídlili
z Palestiny do Evropy. Ve Středomoří je m. v kultuře vlastně od starověku, ve Skandinávii jako zahradní letnička od 16. stol. - Drogou jsou listy (Folium melissae) nebo bohatě olistěná a nakvétající nať bez dol. ± zdřevnatělých lodyh (Herba melissae).
Sběr je vhodný za suchého, chladnějšího, nepříliš slunného počasí; lze ho opakovat 2krát v roce, protože rostliny rychle obrážejí. Mimořádně choulostivá je meduňka na pomačkání, po kterém listy snadno hnědnou a znehodnocuji později drogu. Ta je světle
zelená, citrónově voní a má kořennou, poněkud nahořklou a stahující chuť. Pro farmaceutické účely se meduňka pěstuje v malém rozsahu v již. a ve střed. Evropě. Rozsáhlejší kultury jsou ve Francii a v NSR, rovněž jsou známé z USA. U nás byl vyšlechtěn
kultivar cv. Citra. Roční výnosy z tří- až pětiletých kultur jsou 20 - 40 q/ha. Droga obsahuje silici (0,07 - 0,3%), méně známé fenolické látky, triterpenické kyseliny a třísloviny. Silice obsahuje citronelal, citraly (A a B), geraniol, linalool, izopulegol
atd. Množství i jakost silice závisí více na době, způsobu sběru a na konzervaci než na kultivaru. Právě malé množství silice vyžaduje pečlivý sběr i sušení, aby nedošlo k znehodnocení drogy.
Droga se používá jako stomachikum, spazmolytikum a nervinum. Také lidové léčitelství udává účinky uklidňující,
mírně protikřečové, karminativní a mírně uspávající. V lékařství a lidovém léčitelství se užívá nálev drogy samotné nebo v čajových směsích. Její lihový výtažek se doporučuje jako mírné sedativum při neurózách, nespavosti, vyčerpání
a při psychoneurotických potížích (hypochondrie, hysterie), dále při poruchách zažívání, jako jsou lehké katary a dyspepsie. Jako stomachikum se předpisuje spolu s některou hořčičnou drogou. Doporučuje se při nachlazení a chřipkových infekcích.
Zevně se droga používá do koupelí při zánětech nervů a revmatismu. Z galenických přípravků jsou už od začátku 17. stol. známé karmelitské kapky, což je lihový destilát z meduňkové drogy a dalších drog podle různých receptur, doporučovaný při všech
výše zmíněných onemocněních a také zevně k vtírání do pokožky při nevolnosti, bolestech hlavy apod. Pro nízký obsah v rostlině i droze se samotná silice ani nedestiluje, ani nepoužívá.
|
Nať m. slouží také jako koření (omáčky, saláty, masa) a ke zjemnění chuti a vůně některých likérů. M. patří k významným medonosným rostlinám. Místo mezi účinnými léčivkami
si dodnes právem udržuje.
Použitá literatura: Atlas léčivých rostlin, Doc. RNDr. Václav Jirásek, CSc., RNDr. PhMr. František Starý, CSc. Vydalo Státní pedagogické nakladatelství n.p. v Praze
roku 1989 jako svou publikaci č. 6-82-33/2
<<< Zpět na obsah
|
