MALINÍK OBECNÝ
Růžovité
Rubus idaeus L.
Rosaceae
 |
|
Keř přímý nebo s převislými větvemi, 100 až 150 cm vys., množící se výhonky z pupenů na kořenech; tvoří proto řídký porost. Větve jsou oblé, lysé až plstnaté,
nepravidelně krátce ostnité. Listy jsou střídavé, řapíkaté, lichozpeřené, s 3 (5 - 7) lístky, jež jsou vejčité až kopinaté, koncový dl. řapíčkatý, všechny jsou 1 - 2krát nepravidelně pilovité, svrchu lysé a vespod běloplstnaté. Palisty jsou niťovité,
brvité, krátce srostlé s řapíkem. Květenství tvoří chudokvěté vrcholíky v úžlabí listů nebo koncové na výhoncích. Květy jsou obojaké, paprsčité, ničí, s volnými pětičetnými obaly. Kališní ušty jsou podlouhle vejčité, po odkvětu sehnuté a korunní
lístky úzce obvejčité až kopisťovité, bílé, tyčinky jsou četné. Apokarpické gynaeceum je z četných volných pestíků na vyvýšeném květním lůžku a s postranními čnělkami. Za
plodu je kulovité až vejcovité, náprstkovitě uvnitř vyhloubené souplodí dohromady srostlých drobných peckovic se zbytkem čnělek (malina), snadno a v celku se oddělující od kuželovitého lůžka.
|
Maliny jsou matně červené, hvězdovitými chlupy pýřité a sladké. V.—VII. V ČSSR dosti hoj.; paseky, světlé lesy, křoviny z nížiny do hor, často v porostech. Druh roste
na sev. polokouli, s těžištěm rozšíření v mírném pásu, na jihu ještě na Kavkaze a Tchien-šanu. Dosti často se pěstuje jako ovocný keř, se začátkem kultury ve středověku. Má malé nároky na stanoviště. Pro ovocnářské velkokultury jsou nejvhodnější kultivary
s velikými malinami, pak kultivary, jež opakovaně plodí v jednom roce, mrazuvzdorné a nenáchylné k virózám. - Drogou jsou listy (Folium rubi idaei), sbírané pokud možno bez řapíků. Sdrhují se z ročních, nekvetoucích stonků zdola nahoru v rukavicích (!).
Za 1 hod. lze sebrat až 5kg. Listy nejsou náchylné k zapaření, před sušením je vhodné listy pomačkat, protože rychleji schnou a neslepují se. Droga je šustivá, listy navrch tmavě zelené, vespod běloplstnaté; voní příjemně bylinně a mají stahující, mírně
natrpkle nahořklou chuť. Droga zatím převážně sběrová, pro budoucnost se uvažuje o zakládání plantáží na drogu nebo o úměrném využívání plantáží určených pro produkci malin. Hlav. účinnou složkou drogy jsou hydrolyzovatelné třísloviny galotaninového
typu (8 - 10%). Dále obsahuje organické kyseliny (citrónovou a izocitrónovou, rubisinovou a rubitinovou) a vitamín C.
Droga účinkuje mírně protiprůjmově, zlepšuje vylučování žluči a upravuje poruchy zažívání nejasného původu.
Užívá se samotná jako nálev nebo účinnější odvar proti průjmu. Nálev je lahodnější, ale má méně tříslovin. Užívá se jako čaj pro rekonvalescenty tam, kde je pití pravého čaje pro obsah kofeinu nežádoucí. Ve farmacii se droga používá jako
indiferentní součást některých čajových směsí dodávající nápoji lahodnější chuť nebo otupující nepříjemnou chuť jiných drog v čajové směsi. Lidové léčitelství doporučuje odvar jako kloktadlo při zánětech v ústní dutině, do koupelí při dermatitidách
nejasného původu apod. Neoficinální drogou jsou také zralé čerstvé maliny (Fructus rubi idaei). Obsahují organické kyseliny, hlav. citrónovou, vitamín C, cukry, pektiny a aromatické složky.
|
Jsou významné jako čerstvé ovoce a surovina pro výrobu příznačně aromatických sukusů, šťáv, sirupů, džemů apod. Malinový sirup se v lékárnách používal a ještě dnes
občas používá jako chuťové korigens. Jako droga se vykupují také listy ostružiníků (Rubus fruticosus), bez ohledu na druhy, jichž je jen ve střed. Evropě přes 300 (!) a jejichž identifikace je pro laika velmi obtížná, mnohdy nemožná,
v podstatě s týmž využitím jako listy maliníku. Jejich obsahové látky jsou prakticky shodné. Od listů m. se lehce poznají, protože vespod nejsou běloplstnaté, nýbrž zelené, nejvýš šedozelené. Obojí tvoří spolu s listy jahodníku a natí mařinky v obou
německých státech oblíbený čaj ”Species germanicae”, který se užívá jako mírně stavící při chronických zažívacích potížích a jako čaj ”krev čistící”. Maliník i ostružiníky jsou spojeny s životem člověka od nejstarších dob. Dosvědčují to četné pecičky
malin a ostružin v kolových stavbách z neolitu a v nálezech z bronzové doby ve střed. Evropě. Obě drogy uvádějí bylináře z počátku novověku.
Použitá literatura: Atlas léčivých rostlin, Doc. RNDr. Václav Jirásek, CSc., RNDr. PhMr. František Starý, CSc. Vydalo Státní pedagogické nakladatelství n.p. v Praze
roku 1989 jako svou publikaci č. 6-82-33/2
<<< Zpět na obsah
|
