JMELÍ BÍLÉ
Ochmetovité
Viscum album L. s. l.
Loranthaceae
 |
|
Jedovatý keř, Ti dvoudomý, vždyzelený, hustě trsnatý, 20 - 50 cm vys., jako cizopasník v korunách některých stromů. Stonky jsou vidličnaté, oblé, snadno
lámavé. Při spodině článků jsou 2 drobné listeny a na vrcholu článků vstřícné, ± přisedlé, podlouhle vejčité až kopinaté, tupé, klínovité, celokrajné a tlustě kožovité neopadavé listy bez palistů. Květy jsou drobné, jednopohlavné, s nerozlišeným
obalem, obojí v mističkovité češuli v trojčetných vidlanech v rozsochách větví. Lístky okvětí po 2 - 3 ve dvou kruzích. Samčí květy mají tyčinky v počtu okvětních lístků. Střed. květ vidlanu zpravidla větši a šestičetný. Samici květy se spodním
jednopouzdrým semeníkem, bez rozlišení semenic a vajíček, jen s 1 - 3 nezřetelnými zárodečnými vaky. Tvorby plodu se účastní i češule (lepkavý obal z viscinu). Uvnitř je tvrdý ”peckovitý” útvar (”semeno”) vznikající po oplozeni vaječné buňky z
pletiva, obalujícího zárodečné vaky, v němž jsou 1 - 3 zárodky (klíčky). ”Plody” napodobující tvarem i velikosti hrachového zrna bobuli jsou zprvu zelené, pak bolavé až žlutavé.
|
O jejich rozšiřováni se starají ptáci. ”Semeno”, přichycené lepkavým obalem na větvi stromu, může na světle vyklíčit. Hypokotyl rostlinky proniká kuželovitou přídavkou
kůrou větve hostitelského stromu až k jeho dřevu a vytvoří plochý útvar rostoucí mezi kůrou a dřevem a vyhánějící do dřeva četné přísavky, tzv. pohružováky (haustoria), jimiž čerpá z těla hostitele roztoky minerálních živin. Druhým rokem po
odpadnutí zbytku ”semene” z vrcholového pupenu hypokotylu vyroste první dvojice vstřícných listů. Každoročně přibude jediný stonkový článek se 2 listy. II.-IV. V ČSSR dosti hoj.; na jedli, borovici, smrku a různých listnáčích z nížiny do podhůří, hlav.
na starých až přestárlých stromech. Druh s. l. je rozšířen v Evropě asi k 50° s. z. s., v Před. Asii, na Kavkaze, v Himalájí a v jihových. a ve vých. Asii. Areál je však nesouvislý,
v řadě oblasti jmelí chybí. Nověji se j. bílé člení na dva druhy, jejichž rozšíření je vázáno na příslušné hostitelské stromy. Na různých listnáčích (kromě buku a ořešáku) roste j. listnáčové (V: album s. str.) a na jehličnanech j. jehličnanové
(V. laxum), přičemž jmelí z jedlí se poněkud liší od jmelí z borovic a modřínů. První z druhů chybí např. v Čechách v rozsáhlých oblastech. Diakritickými znaky druhů je ještě morfologie ”semen”, počet zárodků a barva ”plodů”. - Drogou jsou listnaté
a ”bezplodé” konce mladých větévek obou druhů (Stipes et folium visci). Droga (výlučně sběrová) je žlutavě zelená až zelená, páchne zatuchle, nažlukle a chutná slizovitě hořce. Hlav. dodavatelem drogy jsou státy již., střed. a vých. Evropy. V poslední
době se věnuje obsahovým látkám jmelí značná pozornost, protože některé prokázaly v pokusech protirakovinné účinky. Jsou to především viskotoxiny a lektiny. Viskotoxiny jsou polypeptidy složené ze 46 aminokyselin, lektiny jsou vesměs glykoproteiny schopné
aglutinovat, tj. shlukovat červené krvinky. Jsou schopné podobně reagovat i s izolovanými nádorovými buňkami. Viskotoxiny jsou buněčné jedy se značnou místní dráždivostí, schopné vyvolat nekrózy. Protirakovinnou účinnost mají zmíněné lektiny. Jmelí obsahuje
dále triterpenické kyseliny (oleanovou, ursulovou), acetylcholin, propionylcholin a glykosidicky vázané látky (např. siringin, pinit, kvebrachit).
V lidovém léčitelství i lékařství se jmelí pokládalo za prostředek ke sníženi vys. krevního tlaku a k úpravě
srdečního rytmu. Doporučoval se při opatrném dávkováni vodný výluh drogy. Dnes se tato indikace mnohdy zpochybňuje. Hromadně vyráběné léčivé přípravky obsahující účinné látky z j. se doporučují (hlav. jako podkožní a nitrožilní injekce) při
léčení specifických neuritid i artritid. Rovněž se používají u neoperovatelných nádorů nebo při pooperační terapii po vyjmutí nádoru. Nenávratné minulosti patři však léčení padoucnice, křečí a závrati výtažky z jmelí.
|
Budoucnost jeho účelného využití v lékařství, především v boji proti rakovině, je bezvýhradně vázána na výsledky dalšího všestranného chem. i farmakologického výzkumu.
V úloze léčivky se objevuje již ve starověku. V důsledku neobvyklosti výskytu i růstu bylo hlav. v minulosti opředeno pověrami mnohem víc než kterákoli jiná léčivá rostlina. Také používáni j. jako symbolu vánoc je důsledkem těchto pověr.
Použitá literatura: Atlas léčivých rostlin, Doc. RNDr. Václav Jirásek, CSc., RNDr. PhMr. František Starý, CSc. Vydalo Státní pedagogické nakladatelství n.p. v Praze
roku 1989 jako svou publikaci č. 6-82-33/2
<<< Zpět na obsah
|
