HOŘEC ŽLUTÝ
Hořcovité
Gentiana lutea L.
Gentianaceae
 |
|
Vytrvalá bylina, lysá, 50 - 140 cm vys., s tlustým, rozvětveným, vrásčitým kořenem, nahoře s příčně kroužkovanou kořenovou hlavou (oddenkem). Lodyha je jednoduchá,
přímá, tlustá, dutá, ± rýhovaná. Listy jsou vstřícné, ± přisedlé, s šir. eliptičnou až kopinatou, celokrajnou a sivou čepelí, s 5 - 7 nápadnými podélnými žilkami. Květenství
je hroznovité z úžlabních svazečkovitých vrcholíků, složených ze 3 - 16 stopkatých květů. Květy jsou obojaké, kromě pestíku většinou pětičetné, se srostlými obaly. Kalich je blanitý, bledožlutý, jednostranně rozeklaný a koruna kulovitá, zlatožlutá,
s lysým ústím, skoro až ke spodině členěná v 5 - 6 trojžilných cípů. Tyčinky jsou vetknuty do korunní trubky. Semeník je svrchní, ze 2 plodolistů a jednopouzdrý. Plodem je ± kuželovitá, přehrádkosečná tobolka s četnými čočkovitými, drobnými, blanitě
vroubenými semeny. VI. - VlIl. V ČSSR není pův., nejbližší naleziště v Alpách a v horách Zakarpatské Ukrajiny. Druh roste roztr., často pospolitě v horském až alpínském stupni v pohořích již. a střed. Evropy a záp. Malé Asie
|
(pastviny, suti, skalnaté svahy, křovinaté stráně a nehnojené louky), převážně na vápencových podkladech. Na mnoha nalezištích byl však sběrem drogy nebo přenášením rostlin
do kultury vyhuben. H. žlutý se řadí spolu s h. nachovým (G. purpurea), h. tečkovaným (G. punctata), h. panenským (G. pannonica) a dalšími ze sekce Gentiana (Coelanthe), jež představuje souborem taxonomických znaků, včetně
rozšíření druhů a jejich ekologii i karyotypem, snad vývojově nejstarší skupinu v rodě Gentiana. Uvedené druhy skýtají stejně hodnotnou drogu jako h. žlutý. - Drogou jsou podélně brázdité kořeny a kroužkované kořenové hlavy (Radix gentianae),
sbírané z přírodních porostů, popřípadě v posledních letech i z kultur. Zatím je na trhu převážně droga z balkánských států, Francie a ze Španělska. V Československu i v jiných státech jsou skoro všechny tamní druhy hořců zcela chráněné (z farm. důležitých
druhů u nás planě h. panenský a h. tečkovaný), bude proto nutné pěstitelské plochy hořců rozšířit Pěstováni h. v polních podmínkách je však obtížné pro pomalé a nepravidelné vzcházení,
pomalý růst a několikaletý pěstební cyklus, což umožňuje sklizeň kořenů nejdříve po 3 letech. Nadějnější jsou zatím polokultury ve vhodných podhorských a horských oblastech, do 800 m n. m. Z 1 a lze získat asi 1 q kořenů. Droga je světle hnědá, na lomu
rovná, kořenně voní, zprvu nasládlá chuť se vzápětí mění v trvale a výrazně hořkou. Na trhu je většinou droga fermentovaná, ale i dobře usušená a skladovaná droga postupně samovolně fermentuje, aniž by ztrácela účinnost. Fermentovaná droga (vzniká tím,
že se kořeny před sušením nechají několik dnů na hromadách) je tmavě červenohnědá, silně aromatická, ale méně hořká než droga nefermentovaná (bezprostředně po sklizni sušená). Účinnými látkami jsou hořčiny, z nichž je zastoupen především genciopikrosid
(2 - 4 %), amarogentin (0,05 - 0,3 %), amaropanin a sverciamarin. Droga má číslem hořkosti dosahovat hodnot nejméně 10 000! Hořkostí vynikají zejména amarogentin, jehož číslo hořkosti je 58 000 000 (tj. 1 díl amarogentinu v 58 miliónech dílů vody chutná
ještě hořce). Genciopikrosid je, ač nejbohatěji zastoupen, daleko méně hořký, protože má číslo hořkosti ”jen” 12 000. Droga dále obsahuje trisacharid gencianózu a genciobiózu, žlutá barviva gentisin a izogentisin, flavonové glykosidy a
pyridinové alkaloidy (např. gencialutin a gencisianamin).
Droga je v lékařství i lidovém léčitelství klasické amarum. Působí souborem hořčin a dalších látek velmi
příznivě na zažívání reflektorickým drážděním žaludku. Již za 10 - 20 minut po požití vyvolává pocit chuti a hladu, protože zvyšuje vylučováni žluči, žaludečních šťáv, činnost slinivky a střev. Doporučuje se zejména v rekonvalescenci.
Neúměrné množství vyvolává pocity dávení. Droga se nejčastěji užívá jako tinktura nebo extrakt po kapkách nebo jako nálev samotná či v čajových směsích. Je také součástí některých hromadně vyráběných léčivých přípravků. Hoj. se doporučuje také
ve zvěrolékařství k odstraněni nechutenství.
|
Vyšší než ve farmacii je spotřeba fermentované drogy v likérnictví k výrobě hořkých žaludečních likérů a aperitivů. Droga byla zavedena do terapie snad již ve starověku,
obecně byla používána až do 16. stol. a je významná i dnes.
Použitá literatura: Atlas léčivých rostlin, Doc. RNDr. Václav Jirásek, CSc., RNDr. PhMr. František Starý, CSc. Vydalo Státní pedagogické nakladatelství n.p. v Praze
roku 1989 jako svou publikaci č. 6-82-33/2
<<< Zpět na obsah
|
