HLUCHAVKA BÍLÁ
Hluchavkovité (pyskaté)
Lamium album L.
Lamiaceae (Labiatae)
 |
|
Vytrvalá bylina s plazivým, bohatě větveným oddenkem, s krátkými pod- i nadzemními kořenujícími výběžky, s květonosnými prýty, pýřitá, dole olysalá, 20 - 80 cm
vys. Lodyhy jsou přímé až vystoupavé, čtyřhranné, chudě větvené, tlusté, často fialové a listy křižmostojné, řapíkaté, s vejčitou až vejčitě podlouhlou, srdčitou až zaokrouhlenou, dl. zašpičatělou a hrubě nebo vroubkovaně pilovitou čepeli. Květenství
tvoří 3 - 6 úžlabních kulovitých lichopřeslenů, hor. sblížených, dol. oddálených, složených ze 6-12 (16) květů. Květy jsou obojaké, souměrné, s rozlišenými‘ a srostlými obaly. Kalich je zvonkovitý, v dol. polovině rozčleněný v 5 kopinatých zubů
s šídlovitou špičkou a koruna tlamatá. Špinavě bílá, s trubkou navenek zřetelně prohnutou, s hor. pyskem přílbovitým, dol. se 2 postranními šídlovitými výčnělky a se střed.
lalokem vykrojeným. Tyčinky jsou dvoumocné, přední delší než zadní. Semeník je svrchní ze 2 plodolistů, synkarpický a dvoupouzdrý, záhy se zaškrcující ve 4 jednosemenné části. Plodem jsou 4 jehlancovitě trojhranné, hladké, olivově zelené tvrdky.
|
IV.-X. V ČSSR hoj.; křoviny, rumiště, skládky, okraje lesů, příkopy, pole (často obtížný plevel), návsi, opuštěné půdy, u cest a zdi z nížiny do hor. Druh roste v Eurasii
(kromě vých. Asie), převážně v mírném pásu, na jihu jen v horách (z oblasti Kavkazu do Orientu). Zavlečené v Irsku, na Islandě a v Sev. Americe. V areálu hlav. na hnojených půdách, v podhůří a horách na odpočívadlech dobytka, v některých oblastech nížiny
chybí. Pův. snad jen v horách vých. Evropy a záp. Asie. - Drogou jsou koruny s tyčinkami, bez kalichů (Flos lamii). Droga je výhradně sběrová a vzhledem k pracnosti sběru drahá a na trhu vzácná. Zkušený sběrač natrhá v zapojeném porostu za 1 hod nejvýš
150 g květů. Jsou choulostivé na namačkání, rychle se zapaří a hnědnou. Dobrá droga je krémově bílá, s jemnou medovou vůní, zprvu chutná slizovitě a nasládle, později nahořkle.
Je příkladem rostlinného léčiva, působícího celým souborem látek. Kromě cholinu a biogenních aminů (histamin, tyramin, metylamin) jsou to hlav. flavonové glykosidy (izokvercitrin, kemferol-3-glukosid, kemferol-4-glukosid, tzv. lamiosid). Dále jsou přítomny
slizy, kyselina kávová a chlorogenová, katechinové třísloviny a stopy (0,05%) silice vonící po včelím vosku. Přítomnost saponinů a alkaloidů v droze, uváděná literaturou, nebyla nověji potvrzena.
V lidovém léčitelství je hluchavkový květ známým ”krev čistícím” prostředkem, doporučuje se jako ranní
zdravotní čaj, k léčení chorob ledvin a močových cest, při zánětech hor. cest dýchacích a při nervových potížích provázených depresemi a nespavostí. Droga se používá samotná nebo v čajových směsích jako nálev. Zevně se doporučuje lidově
k obkladům na obtížně se hojící rány, na vředy a vyrážky. Z těchto starých lidových indikací převzalo lékařství jen některé, např. použití drogy samotné v nálevu nebo v čajových směsích při chorobách močových cest, protože droga působí jako
mírné diuretikum nedráždící ledviny a jako dezinficiens. Znamenitě účinkuje při prostatických potížích a je vhodná ke zmírnění předmenstruačních migrén. Droga je součástí některých hromadně vyráběných léčivých přípravků, hlav; v homeopatii
k léčení chorob močových cest.
|
Jako léčivá rostlina se h. bílá objevuje až v bylinářích z počátku novověku, a to i jako kosmetikům k přebarvování vlasů naplavo. Mladičké, ještě nekvetoucí rostliny patří
k jarním polévkovým, salátovým a špenátovým bylinkám. Z natě h. bílé lze získat žluté barvivo. Obdobné léčivé účinky jako h. bílá mají mít údajně i květy (koruny) h. nachové (L purpureum), s květy růžově červenými, rostoucí v Evropě v týchž ekologických
podmínkách jako h. bílá, a květy pitulníku žlutého (Galeobdolon luteum; syn. Lamium galeobdolon subsp. vulgare), se žlutými květy, rostoucího ve vlhčích lesích Evropy, kromě krajního sev. a jihu. Jejich terapeutická hodnota je však
údajně nižší, nebyla však nověji zkoumána.
Použitá literatura: Atlas léčivých rostlin, Doc. RNDr. Václav Jirásek, CSc., RNDr. PhMr. František Starý, CSc. Vydalo Státní pedagogické nakladatelství n.p. v Praze
roku 1989 jako svou publikaci č. 6-82-33/2
<<< Zpět na obsah
|
