DUB LETNÍ ("KŘEMELÁK")
Bukovité
Quercus robur L.
Syn.: Q. pedunculata Ehrh.
Fagaceae
 |
|
Jednodomý strom, až 50 m vys, řidčeji keř. Kmen se již několik metrů nad zemí větví v mohutnou, nepravidelnou korunu z tlustých, křivolakých a sukovitých větví.
Mladá kůra je hladká, lesklá a zelenavá, později s hluboce brázditou a černavě šedou borkou. Listy jsou střídavé, opadávající až zjara příštího roku, krátce řapíkaté, s obvejčitou, chobotnatě peřenolaločnou a na spodině srdčitě ouškatou čepelí,
s laloky (5 - 7 párů) šiř. zaokrouhlenými Mladé listy jsou ± hedvábně chlupaté, čepel dospělých listů kožovitá, svrchu leskle, vespod matně až modrošedě zelená.Samčí květy v řídkých, nicích jehnědách, paprsčité, se 6 cípy žlutozeleného brvitého
okvětí, s nimiž se střídá 6 tyčinek. Samicí květy s okvětními červenými a vně plstnatými šupinkami po 3 ve dvou kruzích, se spodním semeníkem ze 3 plodolistů, jsou jednotlivé nebo po 2 - 5 ve zkrácených hroznech, každý květ je v miskovité číšce.
Plodem je stopkatá, podlouhle vejcovitá, zašpičatělá a lysá nažka (žalud), v dol. třetině uzavřena v číšce, vně kryté drobnými, šedochlupatými šupinkami.
|
V.-VI. V ČSSR dosti hoj. až hoj.; v čistých porostech (doubravy) nebo přimíšen v listnatých nebo jehličnatých lesích, také v luzích, hlav. v poříčí vel. toků, na hrázích
rybníků z nížiny do podhůří, zejména na výživných hlinitých a písčitohlinitých půdách a s vyš. hladinou spodní vody. Druh roste v Evropě (kromě krajního sev. většiny Španělska a již. ostrovů), na vých. až k 60° v. z. d., vz. také na sev. Kavkaze. - Drogou
je hladká, zrcadlová kůra (Cortex quercus) z tlustších větví a mladých kmínků, sloupávaná brzo zjara, kdy stoupá míza a neraší ještě listy. Sběr výhradně z jedinců, určených při probírce k pokácení. Droga je ± 3 mm tlustá, vně stříbřitě šedohnědá, lesklá,
uvnitř načervenalá. Páchne tříslovinou a hořce, silně svíravě chutná. Delším skladováním se jakost zhoršuje. Hlav. účinnou složkou jsou třísloviny katechinového typu (12-16%), nejnižší jejich obsah povolený pro farmaceutické použití je 9%. Jejich chemická
skladba není zcela objasněna, teprve nedávno byly vyizolovány katechinové a galokatechinové dimery a stanovena jejich struktura. V droze nejsou jen katechin a jeho izomery, ale i flavonoidy, zejména hydroxyflavandioly, organické kyseliny, fermenty, účastnicí
se polymerizačnich pochodů atd. Dubová kůra se používala již ve starověké terapii, středověk více oceňoval dnes již obsoletní dubové listy a žaludy (také, nikoli neprávem, jako protijed). Dnešní použití dubové kůry v lékařství, zejména zevně, je hlav.
v jejích adstringentních vlastnostech. Třisloviny dokáží vytvořit s bílkovinami povrchových tkání, tedy kůže a sliznice, neprostupnou membránu, čímž se zmírní dráždění nervů v pokožce, vznikne slabé místní znecitlivěni, zabraňuje se zánětům, snižuje
se sekrece kůže i sliznice, na otevřených ranách se vytvoří ochranné a snáz vysýchající koaguláty a zabrání se vniknutí nákazy.
Proto se droga používá na omrzliny, drobnější spáleniny, hemeroidy, svědivé dermatitidy, proti nadměrnému
pocení, na záněty sliznic, močového měchýře, pochvy a k léčení bělotoku. Dubová kůra se používá především ke koupelím a obkladům. Vnitřní použití drogy je dnes omezenější, např. vývar z kůry při žaludečním a střevním kataru. Vyšší dávky
než l čajová lžička drogy na šálek 2 - 3krát denně mohou však vyvolat nevolnost až dávení, delší užívání pak úpornou zácpu.
|
Dubová kůra je významná technická surovina v koželužství na vyčiňování kůží a v barvířství. Husté, pevné a trvanlivé dubové dřevo (i ve vodě) je důležité ve stavebnictví
i truhlářství. Pražené a rozemleté žaludy byly dříve jednou z kávovin (”žaludová káva”), jež má počátek v 18. stol. v Prusku. D. letní se velmi oceňuje v lesnictví. Ve velkých parcích
se vysazuji jako solitéry jeho kultivary, nápadné formou růstu nebo zbarvením listů. Stejně hodnotnou drogu (i dřevo) skýtá příbuzný druh d. zimní - ”drnák” (Q. petraea; syn. Q. sessilis), s listy dl. řapíkatými, s čepelemi u řapíku klínovitě
zúženými a s přisedlými žaludy. V ČSSR dosti hoj. v lesích nižších poloh, zejména na skalnatých půdách. Druh roste v záp., ve střed, a v jihových. Evropě, na vých. souvisle asi k 30° v. z. d, dále na Krymu a zřejmě i na sev. Kavkaze. Jako matečný druh
drogy se v literatuře uvádí i d. pýřitý - ”šipák” (Q. pubescens), s plstnatou číškou a podlouhlými špičatými žaludy.
Použitá literatura: Atlas léčivých rostlin, Doc. RNDr. Václav Jirásek, CSc., RNDr. PhMr. František Starý, CSc. Vydalo Státní pedagogické nakladatelství n.p. v Praze
roku 1989 jako svou publikaci č. 6-82-33/2
<<< Zpět na obsah
|
