YZOP LÉKAŘSKÝ
Hluchavkovité (pyskaté)
Hyssopus officinalis L.
Lamiaceae (Labiatae)
 |
|
Polokeř, trsnatý, většinou vždyzelený, silně aromatický, 20 - 60 cm vys., se zdřevnatělým, ztloustlým oddenkem. Stonky jsou přímé až ± vystoupavé, čtyřhranné,
bělavě huňaté až ± lysé, rozvětvené, dole s matně hnědou, lístkovitě se odlupující horkou. Listy jsou vstřícné, ± přisedlé, s podlouhlou až čárkovitou, okraji ± podvinutou čepelí, s četnými ponořenými siličnými žlázkami. Květenství tvoří koncové,
± jednostranné, dole přetrhované klasy z lichopřeslenů, složených ze 4 až 7(16) květů. Květy jsou krátce stopkaté, obojaké, souměrné, se srostlými obaly. Kalich je trubkovitý, pětizubý a fialový a koruna nálevkovitě dvoupyská, živě fialovomodrá,
zřídka růžová nebo žlutavě bílá. Tyčinky jsou dvoumocné, všechny z koruny daleko vyčnívající. Semeník je svrchní, ze 2 plodolistů. Plodem jsou 4 tvrdky, vejcovitě čtyřstěnné, hnědé, hladké, zavlhka slizovatějící. (VII.) VIII. - IX. (X.) V ČSSR
se v teplejších oblastech pěstuje místy na koření a jako léčivka. Druh roste roztr. až dosti hoj., místy pospolitě na vápencových skálách a sutích v evropském Středomoří a Před. Asii (z Černomoří až do Iránu) a izolovaně v Zabajkalsku,
|
všude hlav. v pahorkatině a podhůří, v horách na již. výslunných svazích až do subalpínského stupně. V důsledku prastaré kultury druhu ve Středomoří (od starověku, sev.
od Alp od středověku) a dosti častého zplaňování i zdomácňováni lze stěží stanovit jeho pův. areál. Zavlečené roste také v Sev. Americe. - Drogou je nať (Herba hyssopi), sbíraná na začátku kvetení většinou z kulturních porostů. Během vegetačního období
lze získat 2 sklizně. Droga nesmi obsahovat dol. zdřevnatělé části lodyh, proto je vhodné sklízet nať již na začátku kvetení. Droga si musí zachovat pův. barvu listů i květů. Voní po kafru a má hořce kořennou chuť. Na trhu drog je menší množství pocházející
ze sběru z přírodních porostů (Francie, kraje Dauphine a Provence). Většina drogy však pochází z kultur, které v nevelkých výměrách najdeme ve Středomoří i ve střed. Evropě, také v SSSR (Krym) a v Indii (Kašmír). Yzop se pěstuje hlav. pro koření. Z čerstvé
natě se destilací získává silice, která se používá spolu se silicí majoránky a estragonu do kořenných esencí. U nás byl vyšlechtěn pro farmaceutické použiti, ale také na kořeni kultivar cv. Blankyt, výnosný, odolný proti vymrzání a s dostatečným obsahem
silice. Droga obsahuje asi 1 % silice, jejíž hlav. součástí jsou pinoketon, pinen a seskviterpeny. Dále obsahuje droga hořčinu marubiin, glykosid diosmin, triterpenické kyseliny a další, málo prozkoumané látky. Přítomnost alkaloidů, která se uváděla
u příbuzného druhu yzopu úzkolistého (H. angustifolius) v množství 0,3% se nepotvrdila.
V lékařství i v lidovém léčitelství se droga y. používá podobné jako šalvěj k omezení potivosti a ke zlepšení
činnosti zažívacího ústrojí Také se doporučuje proti katarům hor. cest dýchacích a ke zmírněni astmatických potíží. Ve všech těchto indikacích se využívá poměrně značná dezinfekční účinnost silice y. obdobně, jako je tomu u mnoha
siličných drog. Y. se používá v nálevu nebo je součástí rozmanitých, především prsních čajových směsí. Zevně se výluh z drogy používá jako kloktadlo nebo jako dezinfekční účinná a prokrvující přísada do koupelí. Ve farmaceutickém průmyslu
se omezeně využívá silice y. jako součást některých hromadně vyráběných léčivých přípravků.
|
Mnohem větší použití má v potravinářském průmyslu k výrobě kořenných základů, v likérnictví (žaludeční likéry) a v průmyslu vonných látek jako přísada do kosmetických
výrobků. Y. je zřejmě dávno známou léčivkou i kořením u národů Středomoří. Ve střed. Evropě se objevil až v raném středověku, pravděpodobně již kolem 9. stol. zásluhou benediktýnů.
Pěstoval se nejprve v klášterních zahradách a odtud se později dostal do selských zahrádek na venkově. Záhy se pěstoval i jako významná medonosná rostlina. Dnes je jeho použití ve farmacii omezené a těžiště jeho využiti je v potravinářském průmyslu.
Použitá literatura: Atlas léčivých rostlin, Doc. RNDr. Václav Jirásek, CSc., RNDr. PhMr. František Starý, CSc. Vydalo Státní pedagogické nakladatelství n.p. v Praze
roku 1989 jako svou publikaci č. 6-82-33/2
<<< Zpět na obsah
|
