VRATIČ OBECNÝ
Hvězdnicovité (složnokvěté)
Tanacetum vulgare L.
Syn.: Chrysanthemum vulgare (L.) Bernh.
Asteraceae (Compositae)
 |
|
Jedovatá vytrvalá bylina, kafrovitě páchnoucí, s vícehlavým, ± dřevnatým oddenkem a s rozvětvenými kořeny, ± hustě trsnatá, lysá nebo slabě chlupatá. Lodyhy jsou
ztuha přímé, jednoduché, ± hranaté, 40 - 120 cm vys., často hnědě purpurově naběhlé, hustě listnaté. Listy jsou střídavé, řapíkaté, s čepelí vejčitou, hluboce peřenosečnou, s roztroušeně chlupatými až lysými, kopinatými a nepravidelně pilovitými
až zastřihávanými úkrojky, svrchu tmavozelenými, vespod jemně žláznatě tečkovanými v 7 - 10 párech, s křídlatým vřetenem. Květenství tvoří hustá, ± stažená chocholičnatá lata z četných drobných terčovitých úborů, bez zřetelného paprsku.
Lůžko úborů je vyplněno dření a bez plevek. Zákrov je střechovitě víceřadý, polokulovitý, lysý, jeho listeny jsou tuhé, světle zelené, všechny na špičce šir. blanité. Obvodové květy úborů (v paprsku) zřídka s kratičkým jazykem, sotva přečnívajícím
korunní trubku, častěji trubkovité, samicí nebo obojaké. Květy v terči obojaké, paprsčité, kromě pestíku pětičetné, žláznaté, s válcovitou pěticípou zlatožlutou korunou.
|
Kalich jako pětizubý lem. Tyčinky jsou souprašné. Semeník spodní, ze dvou plodolistů, je jednopouzdrý. Plodem jsou obkuželovité nažky, s 5 vyniklými podélnými žebry,
světle až temně hnědé, na vrcholu se zoubkatým lemem kalicha, bez chmýru. VI. - IX. V ČSSR hoj.; okraje lesů, paseky, pobřežní křoviny, štěrkoviska, luhy, suché louky, meze, příkopy a u cest, také na náspech, rumištích, skládkách a v živých plotech z
nížiny do horského stupně. Druh roste v celé Evropě a záp. Sibiři. V celém areálu sleduje zejména oblasti větších vodních toků. Poměrně hoj. výskyt v. ve střed. a severnější Evropě je aspoň zčásti podmíněn jeho dřívější kulturou; pěstoval se jako kultovní
a insekticidní rostlina a od středověku jako významná léčivka. - Drogou jsou listy (Folium tanaceti), dále kvetoucí olistěná nať (Herba tanaceti) nebo jen úbory (Flos tanaceti). Za 1 hod. lze sebrat 2 - 4 kg natě. Drogy mají přirozenou pův. barvu, voní
kafrově a chutnají hořce a peprně. U nás je v. drogou výlučně sběrovou, někde (např. USA, Vel. Británie, Polsko) se pěstuje, často také pro destilaci silice. Ta je nejdůležitější složkou drogy (0,5 - 1,5%) a obsahuje především jedovatý tujon (70%) a
další terpenické složky (pinen, kamfen, sabinen, limonen, kafr, borneol a cineol). V drogách byly dále zjištěny hořčina tanacetin, polyiny, stopy alkaloidních bází, luteolin-glukosid a jiné, farmakologicky zatím méně prozkoumané látky. Protihlístovou
účinnost drog podmiňuje hlav. tujon a snad i tanacetin. Silice má navíc výrazné baktericidní účinky. V protihlístové terapii se používá dnes droga nebo silice zcela výjimečně, protože spolehlivé dávkování je vzhledem k velice rozdílné individuální
snášenlivosti tujonu velmi obtížné.
Nálev drog se doporučoval proti roupům a škrkavkám. Používání čisté silice je nebezpečné. Drogy i silice
působí při předávkování těžké křečové stavy, které mohou končit i smrtí zadušením. U těhotných vyvolávají potrat a zároveň nevratně poškozují ledviny. Častěji se drogy v. nebo silice z něho uplatňují v protihlístových kúrách u domácích užitkových
zvířat. I zde je předávkování nebezpečné a vyvolává v lehčích případech příznaky podobné vzteklině, v těžších uhynutí. V lidovém léčitelství se používal lihový výtažek drogy jako mazání proti revmatismu. U citlivější pokožky se objevovaly
puchýře a těžce hojitelné vyrážky.
|
Používání v. jako léčivé rostliny ve starověku není průkazně doloženo, zato ve středověku (nejpozději od 9. stol.) se již velmi cenil jako prostředek k vyhánění hlístů,
k úpravě zažíváni, proti revmatismu i k vyhánění plodu. Silice se začala uplatňovat v lékařství i veterinářství až od 16. stol., kdy byla poprvé získána z drogy destilací s vodní párou. Dnes se v. používá v lékařství omezeně, větši význam má stále ještě
ve zvěrolékařství, hlav. v USA.
Použitá literatura: Atlas léčivých rostlin, Doc. RNDr. Václav Jirásek, CSc., RNDr. PhMr. František Starý, CSc. Vydalo Státní pedagogické nakladatelství n.p. v Praze
roku 1989 jako svou publikaci č. 6-82-33/2
<<< Zpět na obsah
|
