VIOLKA VONNÁ
Violkovité
Viola odorata L.
Violoceae
 |
|
Vytrvalá bylina, s krátkým, ztloustlým oddenkem a nad i podzemními článkovanými plazivými výběžky, 10 - 20 cm vys. Listy jsou jen přízemní, ± v růžici, tmavozelené,
jemně pýřité, dl. řapíkaté, ± s okrouhle ledvinitou, hluboce srdčitou, hustě vroubkovanou, vespod často lesklou čepelí. Palisty jsou vejčité, při vrcholu krátce třásnitě zubaté, na obvodu s rezavými žlázkami. Květy vyrůstají na dl. stopkách přímo
z oddenku, jsou nicí, jednotlivé, příjemně vonné, s malými listenci ve středu stopky nebo níže, obojaké, souměrné, kromě pestíku pětičetné, s volnými obaly. Kališní lístky
jsou vejčité, tupé, při spodině s odstálým šir. přívěskem a korunní podlouhle obvejčité, sytě fialovomodré, zřídka bílé nebo růžové, jeden dol. je větši než ostatní a vybíhá
nazad v rovnou, tlustou a fialovou ostruhu přesahující přívěsky kalicha; postranní korunní lístky jsou namířené dolů. Tyčinky mají kratičké nitky a jsou kuželovitě přiloženy k pestíku. Semeník je svrchní, ze 3 plodolistů, jednopouzdrý, s hákovitou
čnělkou, na vrcholu ztloustlou v šikmo zobánkatou bliznu.
|
Plodem je kulovitá, pouzdrosečná, hustě mrtnatá, často fialová tobolka, na stopce sklánějící
se k zemi a tam se otvírající. Semena jsou kuželovitá a žlutá. Otevřené jarní květy jsou velmi zřídka plodné, klíčivá semena skýtají až drobné a trvale uzavřené samosprašné květy
z konce léta. Jejich tobolky dozrávají na zemi nebo v půdě. III. - V. V ČSSR dosti hoj.; stinné háje, křoviny, lesní okraje, živé ploty z nížiny do podhůří, často z kultury zplaněle (křoviska, akátové háje, zahrady, parky), místy úplně zdomácněle, takže
zejména sev. hranice rozšíření je nejistá. Druh roste planě pravděpodobně jen v atlantské záp. Evropě, evropském Středomoří a v Před. Asii. V ostatních částech Evropy je zřejmě jen zdomácnělý z dávné i časté kultury. Ve střed. Evropě se pěstuje od středověku.
Zavlečené se vyskytuje ve všech světadílech. Proměnlivost druhu je poměrně značná, v zahradní kultuře se pěstuje několik kultivarů. - Drogou jsou oddenky s kořeny (Radix violae odoratae), které se sbírají vesměs z přírodních porostů. Proměnlivost druhu
a vnější podobnost s mnoha druhy violek je značná, proto si nelze činit nároky na to, aby droga pocházela jen z v. vonné. Sbírají se však oddenky z violek s vonícími květy. Oddenky proto jemně voní, téměř neznatelně, snadno se lámou, jsou světle šedohnědé
a chutnají hořce. Droga přichází na trh z Francie, Itálie a ze států Balkánského poloostrova. Na francouzské Riviéře se pěstují kultivary v. vonné pro průmysl vonných látek. Hlav. účinnou složkou drogy jsou saponiny blíže chemicky neznámé, sliz, metylester
kys. salicylové a flavonové glykosidy. Starší literatura uváděla i obsah alkaloidů violinu a odoratinu, které však nebyly nověji potvrzeny. Pův. se pokládaly za rovnocenné alkaloidům hlavěnky dávivé (čel. mořenovité - Cephaëlis ipecacuanha: bas.
Callicocca ipecacuanha: Rubiaceae), dovážené z brazilských tropů, a to expektoračními účinky. Dnes se soudí, že expektorační účinky mají v droze z violky saponiny. Droga obsahuje nepatrné množství silice (0,03%).
Doporučuje se k přípravě výluhu nebo vývaru samotná jako sekretolytikum k rozpouštění hlenů při bronchitidách
provázených kašlem. Zevně se doporučuje jako účinné kloktadlo při zánětech nosohltanu, mandlí a aftech.
|
V. vonná je jako léčivka známá od starověku a zmiňuje se o ní např. slavný řecký lékař Hippokrates již ve 4. stol. př. n. l. Také ve středověku se hoj. používala. V min.
stol. ji propagoval Sebastian Kneipp. Dnešní její použití v medicíně je omezené a nesrovnatelné s jejím významem pro parfumérii. Fialková silice z květů patří mezi nejdůležitější součásti moderních i tradičních parfémů. Pro takové použiti se pěstují
plnokvěté a silně vonné kultivary violky, např. v již. Francii jako meziplodina v olivovníkových a pomerančovníkových sadech. Obsah silice v květech není rovněž vyš. (0,09 - 0,13%). Získává se enfleuráží. ”Kořen” v. není totožný s tzv. ”fialkovým kořenem”.
Pod tímto názvem jsou na trhu drog upravené a loupané oddenky kosatců (Iris) středomořskoorientálních druhů k. bledého (I. pallida), k. německého (I. germanica), popř. k. florentského (I. florentina). V silici obsahují
iron, který je příčinou fialkové vůně.
Použitá literatura: Atlas léčivých rostlin, Doc. RNDr. Václav Jirásek, CSc., RNDr. PhMr. František Starý, CSc. Vydalo Státní pedagogické nakladatelství n.p. v Praze
roku 1989 jako svou publikaci č. 6-82-33/2
<<< Zpět na obsah
|
