TŘEZALKA TEČKOVANÁ
Třezalkovité
Hypericum perforatum L.
Hypericaceae
 |
|
Vytrvalá bylina, s dlouho vytrvávajícím rozvětveným oddenkem. Lodyhy jsou přímé, 20 - 80 cm vys., oblé, se dvěma podélnými úzkými lištami, lysé, nahoře větvené,
± žláznaté, dole s četnými jalovými prýty. Listy jsou vstřícné, s podlouhle vejčitou čepelí, dol. ± přisedlé, hor. kratičce řapíkaté, celokrajné, lysé, prosvitavě tečkované siličnými nádržkami. Květenství tvoři hustý vrcholík z vidlanů, resp. ze
šroubelů. Květy jsou obojaké, paprsčité, v Ø 15 - 35 mm, s volnżmi obaly, pětičetné, na stopkách s černými žlázkami. Kališní lístky jsou podlouhlé až čárkovité, celokrajné a korunní šikmo eliptičné, aspoň na jednom kraji vroubkované, zlatožluté,
na obvodu černě žláznatě tečkované. Tyčinky jsou četné (50 - 100), trojbratré. Semeník je svrchní ze 3 plodolistů, trojpouzdrý, s nákoutními semenicemi a s 3 volnými čnělkami.
Plodem je vejcovitá, přehrádkosečná tobolka, na povrchu zřetelně tečkovaná, s vytrvávajícím kalichem, někdy i korunou a se zbytky tyčinek. Semena jsou četná, válcovitá, tmavohnědá až černá, se síťnatě jamkatým osemením. VI. - IX.
|
V ČSSR hoj.; křovinaté stráně, sušší louky, pastviny, vřesoviště, světlé lesy a paseky z nížiny do hor. Často na druhotných stanovištích při cestách, v příkopech, na
železničních a silničních náspech a pobřežních hrázích. Druh roste na většině území Evropy, záp. a Střed. Asie kromě krajního sev., na vých. až do Altaje a Sajanského pohoří, dále v Mongolsku, Džungarsku a na jih do Himaláje; izolovaně v severozáp. Africe.
Zavlečené a zčásti zdomácněle ve vých. Asii, v Sev. a Již. Americe (až do již. Chile), v Austrálii a na Nov. Zélandě. V USA a Kanadě místy jako obtížný plevel. Druh mimořádně mnohotvárný. Na drogu se mohou sbírat všechny naše druhy třezalek, vzhledem
k hoj. výskytu však převládá t. tečkovaná. - Drogou je rozkvétající nať (Herba hyperici), bez dol. holých dřevnatých části lodyh. Droga je světle zelená, se zlatožlutými květy. Přítomnost zhnědlých listů a květů a přítomnost zralých plodů svědčí
o špatném sběru a sušení i o sběru překvetlé natě. Droga je téměř bez pachu a hořce, později i svíravě chutná. Poptávka po květní droze (Flos hyperici), popřípadě čerstvých květech, z nichž se získává tzv. ”třezalkový olej” užívaný zevně na rány, je
výjimečná. Droga obsahuje ± 0,1% antracénových derivátů (emodiantron, hypericdehydrodiantron, hypericin, pseudohypericin a hyperin), 0,7% i více flavonoidů (hyperosid, rutin, kvercitrin), katechinové třísloviny a látky doprovodného charakteru. Hypericin
působí po požiti a následném ozáření sluncem u světlých typů lidí s citlivou pokožkou a u bělosrstých zvířat tzv. hypericismus, což je kožní onemocněni způsobující až nekrózy. Podobné onemocnění se objevuje u albinoidnich typů zvířat po zkrmování čerstvé
sušené pice a plodů pohanky obecné (Fagopyrum esculentum) a p. tatarské (F. tataricum; bas. Polygonum tataricum) obsahující fagopyrin a označuje se jako fagopyrismus. U hypericinu z třezalky byl zjištěn dobrý antidepresivní účinek,
a je proto součástí některých hromadně vyráběných antidepresívně účinkujících léčivých přípravků.
V lékařství i lidovém léčitelství má droga t. šir. použití. Předpisuje se samotná jako odvar nebo je součásti
čajových směsi, popřípadě hromadně vyráběných léčivých přípravků. Má celkově klidnící účinky, a proto se předpisuje k léčení depresí, melancholie, migrénových potíží, při neurovegetativních poruchách a nervové vyčerpanosti. Třezalková
droga se dále doporučuje při žlučníkových potížích a poruchách zažívacího a vyměšovacího ústrojí. Působí protizánětlivě a dezinfekčně, odstraňuje chronické poruchy zažívání a nechutenství. V lidovém léčitelství se navíc traduji i
anthelmintické účinky proti roupům a škrkavkám. Zde lze použít nálev z drogy až u děti ve školním věku, protože menší děti drogu vždy dobře nesnášejí a trpí po ní nevolností a zvracením. Zevně se používá olejový výtažek z třezalky (většinou
z čerstvé natě) nebo mast s výtažkem z třezalky jako prostředek k hojeni ran, bércových i jiných vředů, na hemeroidy a omrzliny i popáleniny
|
T. jako léčivka je známa od starověku a ve středověku dosáhl její věhlas vrcholu. Dnešní použiti je úměrné výsledkům chem. i farmakologického průzkumu drogy a není zanedbatelné.
Protože třezalky v přírodních porostech ubývá, byly již zahájeny pokusy (celkem úspěšné) s jejím pěstováním v polních kulturách.
Použitá literatura: Atlas léčivých rostlin, Doc. RNDr. Václav Jirásek, CSc., RNDr. PhMr. František Starý, CSc. Vydalo Státní pedagogické nakladatelství n.p. v Praze
roku 1989 jako svou publikaci č. 6-82-33/2
<<< Zpět na obsah
|
