SRDEČNÍK OBECNÝ
Hluchavkovité (pyskaté)
 |
|
Vytrvalá bylina, 40 - 120 cm vys., s krátkým vodorovným oddenkem. Lodyha je ztuha přímá, bohatě větvená, čtyřhranná, rýhovaná, dutá, často červenofialová, přitiskle
nebo odstále chlupatá až huňatá nebo olysalá. Listy jsou křižmostojné, řapíkaté, dol. s čepeli šiř. vejčitou, srdčitou, dlanitě 5 - 7 klanou až -dílnou, hor. s užší, staženou, 3klanou až -dílnou, se zubatými cípy. Řapíky jsou chlupaté a čepele
vespod s vyniklou žilnatinou. Květenství tvoří přetrhovaný lichoklas z vel. lichopřeslenů (po 10 - 20 květech) v úžlabí střed. a hor. listů. Květy jsou přisedlé, obojaké, souměrné, se srostlými obaly. Kalich je trubkovitě nálevkovitý, rozeklaný
v 5 osinatých, na obvod vyhnutých zubů a koruna pyskatá, světle růžová, zřídka bílá, s hor. pyskem bělohunatým, dol. kratším a s hnědočerveně skvrnitými laloky. Tyčinky jsou dvoumocné, vnější delší než vnitřní, s rozpřaženými prašnými váčky. Semeník
je svrchní, ze 2 plodolistů, záhy se zaškrcující ve 4 části, při spodině se žláznatým nektarovým prstencem. Plodem jsou 4 hranolovité, na vrcholu srstnaté, lesklé a světle hnědé tvrdky odpadávající s kalichem. VI. - IX.
|
V ČSSR dosti hoj.; pastviny, návsi, rumiště, skládky, pustá místa, u plotů a cest z nížiny do pahorkatiny teplejších oblastí. Místy se pěstuje jako medonosná rostlina
a zplaňuje. Druh roste na většině území Evropy a záp. Asie, kromě krajního sev. a jihu, pův. nejspíš jen v západoasijské části areálu, k hor. Obu; v Evropě pravděpodobně jen zdomácnělý. K rozšíření s. přispělo značně jeho dřívější ± hoj. pěstování jako
léčivky. Ve střed. Evropě v řadě oblasti chybí. Zavlečené roste v Sev. Americe. Druh dosti proměnlivý, zejména hustotou a charakterem odění (nejnápadněji na lodyhách a řapících), velikosti a tvarem listů. Počínaje střed, a sev. Evropou převládají směrem
k vých. místy rostliny s odstálým oděním, hlav. na lodyhách, s čepelemi do 2/3 členěnými a s většími květy (kalich 4,5 - 8 mm dl.), jež tvoři vedle vlastni subsp. cardiaca další poddruh subsp. villosus. Obě subsp.
se sbírají na drogu. - Drogou je kvetoucí, bohatě olistěná nať (Herba leonuri cardiacae) bez dol. části tlustých a zčásti zdřevnatělých lodyh. Droga je šedozelená, s růžově fialovými květy a nemá obsahovat plody (proto se sbírá nepřekvetlá). Pach drogy
se dá charakterizovat jako aromatický (pro někoho méně příjemný), chuť má hořkou, zanechávající na jazyku stahující pocit. Většina drogy pochází ze sběru, menší část z malých pěstitelských ploch. Největší objem drogy se vyprodukuje a spotřebuje v SSSR.
Obsahuje látky zatím málo známé, které jsou podobné strukturou (a tudíž i účinkem) kardioaktivnim glykosidům, dále diterpenické hořčiny, volnou triterpenickou kyselinu ursolovou, stopy oleanolové kys. a stopové množství blíže neprozkoumané silice. V
droze je dále malé množství alkaloidní báze (0,05%), tzv. leonukardin, který je identický se stachydrinem, známým např. z drogy řebříčku. Z natě s. sibiřského (L sibiricus), která se používá jako droga hlav. ve vých. Asii, izolovali Japonci alkaloidy
leonurin a leonurinin.
Droga má kardioaktivní a diuretické účinky, působí také hypotenzívně a sedativně. Doporučuje se v nálevu
nebo ve studenovodném výluhu, zejména při tzv. ”stařeckém srdci”. Prokazatelně mírně a dlouhodobě zlepšuje frekvenci srdečního svalu. Někteří lékaři dávají při těchto indikacích přednost srdečníku před kozlíkem. Dále se hodnotí diuretický
účinek drogy a dobré výsledky při léčení prostatických potíží. Po podávání nálevu ze srdečníkové drogy bylo také prokázáno snížení krevního tlaku. V lidovém léčitelství se používá obdobně, navíc se doporučuje proti klimakterickým potížím a při
nervové podrážděnosti nebo naopak skleslosti.
|
Nejstarší údaje o s. jako léčivce‘jsou až ze středověku. Již tehdy se používal k léčení chorob pocházejících od ”slabosti srdce” a proti návalům krve do hlavy. Také pro
odstraňování otoků (diuretické účinky) a k úpravě pokaženého zažíváni. V současném lékařství využívají účinky drogy hlav. v SSSR, kde je s. oficinální. Další možnosti k využíváni drogy nebo z ni izolovaného souboru účinných látek se ukazuji v gerontologii.
Použitá literatura: Atlas léčivých rostlin, Doc. RNDr. Václav Jirásek, CSc., RNDr. PhMr. František Starý, CSc. Vydalo Státní pedagogické nakladatelství n.p. v Praze
roku 1989 jako svou publikaci č. 6-82-33/2
<<< Zpět na obsah
|
