SATUREJKA ZAHRADNÍ
Hluchavkovité (pyskaté)
Satureja hortensis L.
Lamiaceae (Labiatae)
 |
|
Jednoletá, řidčeji ozimá bylina, s rozvětveným kořenem, 10 až 35 cm vys., silně aromatická. Prýty jsou pýřité, s chlupy i vel. žlázkami, tmavozelené až
fialově naběhlé. Lodyha odzdola často dřevnatí, z uzlin se hustě větví, takže prýty tvoří šir. kužel až ± zploštělou kouli. Listy jsou křižmostojné, s krátkým řapíkem a kopisťovitou až čárkovitou, celokrajnou čepelí. Květenství tvoří jednostranné
koncové lichoklasy z oddálených 2 - 5květých lichopřeslenů. Květy jsou obojaké nebo jen samicí (na různých jedincích), souměrné, se srostlými obaly. Kalich je zvonkovitý, do poloviny rozčleněný v kopinaté zuby, pýřitý, želený nebo fialový a koruna
je dvoupyská, pýřitá, fialová, růžová nebo bílá. Tyčinky jsou dvoumocné, přední delší než zadní. Semeník je svrchní, ze 2 plodolistů, dokonale čtyřdílný. Plodem jsou 4 vejcovité, 1 - 1,5 mm dl., šedozelené až tmavohnědé a hladké tvrdky. VII - IX.
V ČSSR se místy pěstuje na zahrádkách pro koření a v menším rozsahu v polních kulturách malých výměr na léčivou drogu nebo i jako medonosná rostlina.
|
Druh roste ve Středomoří (ze Španělska přes Jugoslávii do Řecka a dále přes oblasti kolem Černého moře do Iránu); v Bulharsku a evropské části Turecka není však pův.
Dosti hoj.; skalnaté svahy, suti a kamenná moře, jedna z hlav. složek vždyzelených macchií. Na mnoha místech v již. a ve střed. Evropě, v Před. Asii, v Indii, Kapsku a Sev. Americe jen zplaněle (pustá místa, okraje polí, náspy železnic a silnic). Po
mnoho let se udržuje samovýsevem. Nejstarší kultury s. byly nejspíš v Itálii, ve střed. Evropě se pěstuje jako koření a léčivka od 9. stol.; rozšířila se hlav. z klášterních zahrad. Dnes se pěstuje v Evropě, kromě sev. oblastí, a v příhodných oblastech
jiných světadílů především pro potravinářské účely. Na léčivou drogu nebo kořeni se sbírají a místy i pěstují i jiné druhy, zejména s. horská (S. montand) a s. klínolistá (S. cuneifolia), obě z pobřežních oblastí evropského Středomoří.
- Drogou je nakvétající nať (Herba saturejae). Nesmí obsahovat, dol. zdřevnatělé části lodyh. Někdy, zejména u vzrostlých porostů v oblasti přírodního výskytu, se odřezávají jen bohatě olistěné nakvétající vršky natě. Droga si zachovává přirozenou barvu
listů i květů, silně kořenně voní a má pálivou, ostrou, na pepř upomínající chuť. Na trhu drog pochází značná část zboží ze sběru z přírodních porostů (Středomoří), zbytek z pěstitelských ploch (např. z balkánských států). Hlav. účinnou složkou drogy
je silice ( ± 1%) obsahující karvakrol, p-cymen, tymol, popřípadě pulegon jako charakteristické složky, určující typ i často původ silice. V hranicích druhu existuje zřejmě několik typů odlišných silici, které se liší v hlav. složkách silice. Složení
silice ovlivňuje i nadmořská výška naleziště saturejky. V rostlinách s. dvoukvěté (S. biflora) rostoucí ve výšce ± 700 m n. m. se zjistila silice kafrového typu, ve výškách mezi 1 500 až 2 000 m silice citralového typu a nejvýše, kolem 2 500 m,
pulegonového typu. Kromě silice obsahuje droga triterpenické kyseliny ursulovou a oleanolovou, flavonoidní glykosidy, hořčiny a třísloviny.
Složky silice působí antisepticky a upravují poruchy zažívání, potlačují nežádoucí kvasné pochody v zažívacím
ústroji a zánětlivé procesy na sliznicích. Tříslovinami působí adstringentně. Droga se používá v lékařství i lidovém léčitelství samotná, v čajových směsích nebo v hromadně vyráběných léčivých přípravcích při akutních gastroenteritidách,
provázených průjmy, při ztrátě chuti k jídlu a také proti zánětlivým chorobám hor. cest dýchacích. Z čerstvé natě především, ale i z drogy se destiluje silice s šir. použitím hlav. v potravinářství. Samotná drcená droga se podobně jako u nás
známá majoránka používá také jako koření, zvláště do uzenářských výrobků a při přípravě mas.
|
Klasickým kořením je s. pro úpravu polévek a příloh z luštěnin, hlav. fazolí a bobů (odtud její německý název Bohnenkraut). Jako koření a léčivka je známa od starověku,
její pěstování doporučoval franský král Karel I. Veliký (768-814), ve středověku se hoj. pěstovala v klášterních zahradách a později v selských zahrádkách. Její význam v lékařství i potravinářství je od těch dob trvalý. U nás se většinou pěstuje kultivar
cv. Pikanta, povolený v r. 1981 pro potravinářské účely.
Použitá literatura: Atlas léčivých rostlin, Doc. RNDr. Václav Jirásek, CSc., RNDr. PhMr. František Starý, CSc. Vydalo Státní pedagogické nakladatelství n.p. v Praze
roku 1989 jako svou publikaci č. 6-82-33/2
<<< Zpět na obsah
|
