ROUTA VONNÁ
Routovité
Ruta graveolens L.
Rutaceae
 |
|
Jedovatá vytrvalá bylina až polokeř, výrazně aromatický, s šikmým, rozvětveným a dřevnatějícím oddenkem, lysý, 20 - 70 cm vys., žluto- až modrozelený, na
listech hustě prosvitavě tečkovaný siličnými nádržkami. Lodyha je ztuha přímá, oblá, bohatě větvená. Listy jsou střídavé, dol. řapíkaté, nejvyšší ± přisedlé, 2 - 3krát lichozpeřené, s lístky většinou trojklanými a s úkrojky ± kopisťovitými, vpředu
jemně vroubkovanými nebo pilovitými. Květenství je bohaté, vidlanovité, při obvodu přechází ve vijany. Květy jsou obojaké, paprsčité, s volnými obaly, čtyřčetné, pouze vrcholový je pětičetný. Kališní lístky jsou opadavé a korunní nehetnaté, kopisťovité,
lžícovitě vyduté, jemně zubaté, živě zelenožluté, žláznatě tečkované. Tyčinek je 4+5 nebo 5 + 5 a semeník svrchní, ze 4 (5) plodolistů, jen na spodině srostlých a na vrcholu spojených krátkou čnělkou s podlouhlou bliznou. Plodem je 4 - 5 laločná
tobolka, v podstatě souplodí měchýřků, uprostřed vyhloubená, na povrchu drobně bradavičnatá a otvírající se na vnitřních švech plodolistů.
|
Semena jsou hranatá, s hnědým bradavičnatým osemením. VI. - VIII. V ČSSR se místy pěstuje jako léčivka nebo koření v poddruhu subsp. hortensis (listy modravě zelené,
silně vonné, koncový úkrojek lístků kopisťovitý, korunní lístky dl. nehetnaté, nezřetelně zubaté, souplodí měchýřků hluboce laločnaté). Nezřídka z kultur zplaňuje (opuštěné vinice, staré zdi, pustá místa, pískovny, sutiny, hradní zříceniny), zdomácněle
např. v již. Alpách, již Francii a ve Španělsku, ve střed. Evropě jen ojediněle v nejteplejších oblastech. Druh roste roztr. až dosti hoj. planě nejspíš jen na poloostrově Balkánském a Krymu; suché a výslunné svahy, skalní stepi a suti s vápenitým podkladem.
Rostlina je velmi náročná na teplo a světlo, význačná např. pro krasové oblasti Jadranu. V domovském areálu roste poddruh subsp. graveolens (listy žlutozelené, skoro nevonné, koncový úkrojek listů kopinatý, korunní lístky krátce nehetnaté a zřetelně
zubaté, souplodí měchýřků mělce laločnaté). Některé vnitropoddruhové taxony této plané routy lze považovat za výchozí pro kulturní typy, jež se ve Středomoří pěstovaly již ve starověku, ve střed. Evropě od 9. nebo 10. stol. - Drogou je nekvetoucí nať
(Herba rutae), která se odřezává poměrně nízko u země. Sklízí se jen z pěstovaných rostlin, průměrně 2krát do roka. Protože se r. pěstuje většinou na malých výměrách, sklízí se ručně srpem a v rukavicích (alergické vyrážky, někdy velmi nepříjemné). Droga
má svěží, zelenomodrou barvu, příznačný kořenný pach a mírně ostrou, nepříjemnou chuť. Ve střed. Evropě se pěstuje nejčastěji po zahradnicku, značnou část potřeby kryje zboží italské a balkánské. Droga obsahuje kolem 0,2% alkaloidů chinolinového (graveolin,
graveolinin), furochinolinového (kokusaginin, skimmianin, diktamnin, fagarin) a akridinového (rutakridon, arborinin) typu. Dále je v droze až 0,7% silice, složené z nonanon-2 a nonanyl-2 acetátů, pinenů, limonenu, cineolu a dalších složek. Významný je
i obsah furokumarinů (psoralen, xantoxin, bergapten, izopimpinelin, izoimperatorin, rutaretin, rutamarin) a lignanových derivátů (savinin).
Soubor látek drogy působí v terapeutických dávkách spasmolyticky a mírně sedativně, ve vys. však jedovatě,
u těhotných abortivně. Protikřečové účinky se využívají ke zmírnění bolestivých menstruaci, při neurovegetativních poruchách a žlučníkových potížích. V lidovém léčitelství se droga uplatňuje ve stejných indikacích, navíc k anthelmintickým
kúrám, zneužívá se však také jako součást abortivních přípravků, s nebezpečím vážných poruch zdraví. Droga se užívá v nálevu samotná nebo v čajových směsích, je také součástí složených hromadně vyráběných léčivých přípravků.
|
Léčivost r. byla známa již u starověkých národů Středomoří. Ve středověku se její známost a použiti objevily ve střed. Evropě. Svědči o tom zmínky ve starých bylinářích
‚ např. použití jejich stylizovaných listů jako znaku na saských erbech. Ve středověku byla již známá silice z routy. Dlouho se udržela pověra o protijedových účincích r., která již ve starověku byla součástí protijedového prostředku krále Mithridata
Velikého (132 př. n. l.). Při používání r. jako koření do omáček a masových jídel je nezbytné, vzhledem k výrazné aromatické chuti tohoto koření, použít jen nepatrné množství.
Použitá literatura: Atlas léčivých rostlin, Doc. RNDr. Václav Jirásek, CSc., RNDr. PhMr. František Starý, CSc. Vydalo Státní pedagogické nakladatelství n.p. v Praze
roku 1989 jako svou publikaci č. 6-82-33/2
<<< Zpět na obsah
|
